Sbírka ARoS: Instalační umění

Na úrovni 0 najdete „galerii v procesu“, která je vyhrazena pro mezinárodní světelnou, video a instalační umění.

Být v instalacích amerického uměleckého dua Jonah Freeman (nar. 1975, Santa Fe, USA) a Justin Lowe (nar. 1976, Dayton, USA) je jako vstoupit na filmovou scénu, kde filmový štáb zmizel a kamery jsou vypnuté. Od roku 2008 duo pracuje na řadě různých historických a fiktivních příběhů ve svých velkých, labyrintových a architektonických instalacích.

V dílech Freemana & Lowea se zkoumá dynamika mezi společností a její kontrakulturou. Díla nás konfrontují jak fyzicky, tak intelektuálně.

Opakující se příběh v instalaci Colony Howl je o fiktivním městě jménem „San San“. Město je známé z literárního sci-fi příběhu The Year 2000, který napsal futurista Herman Kahn v roce 1967. Kahn si zde představoval, že by se města podél amerického západního pobřeží, od San Diega po San Francisco, spojila a vytvořila jeden obrovský městský komplex. Tuto oblast nazval „San San“.

Instalace Storm Room je věrná kopie zchátralého a opuštěného zubařského ordinace v Japonsku. Zvenčí dílo vypadá jako velká dřevěná bedna, ale vstoupíte-li dovnitř, zažijete během deseti minut, po které dílo trvá, zuřivou bouři s deštěm, blesky a hromy. Zpočátku déšť padá tiše, ale bouře se rozjíždí. Udeří blesk a ozve se třesk. Když bouře konečně utichne a déšť pomalu ustává, uslyšíte, jak někdo šramotí v sousední místnosti.

Umělci se s tímto dílem snaží převrátit naše vnímání toho, co je realita a fikce.

Jedním z významných umělců, kteří se od 60. let zabývají prostorovým, otevřeným výrazem, je americký světelný umělec James Turrell (nar. 1943). Světelné dílo Milkrun III tvoří umělé světlo. Na konci chodby se divák setká s rudým doutnajícím světelným polem. Červená barva je prolomena modrým a žlutým světlem, které se do plochy zařezává jako praskliny a tím vytváří trojrozměrnost v opaleskujícím, difuzním světle. Světelné barevné pole nevytváří spektakulární efekt, spíše zamyšlené a tlumené drama. Setkání s dílem je procesem očisty, kde člověk nepřemýšlí v obrazech ani slovech, ale pouze vnímá.

Daggrystimer i naboens hus (Hodiny úsvitu v sousedově domě) je videoinstalace, která inscenuje jednu z banálních, ale magických událostí každodenního života: úsvit. Pipilotti Rist vytvořila obývací pokoj (sousedův) s nábytkem, tapetami, knihovnami a oknem s květinami v květináčích. 24 hodin dne je zredukováno na 8 minut, během nichž je obývací pokoj osvětlen z balkonu. Večer se zapne televize s videozáznamy, které natočila sama Pipilotti Rist. Videozáznamy, zvuk a světlo tak vytvářejí různé atmosféry, kde lidské vědomí balancuje na hranici mezi snovým a bdělým stavem.

Pipilotti Rist kombinuje objekty s pohyblivým obrazem a vytváří poetický, imaginativní a intimní prostor, který vychází ze soukromého, domácího univerza. Ale je tam zvrat. V sousedově pokoji je něco znepokojivého a neznámého, vzdálenost, která je zdůrazněna tím, že umělkyně vytvořila domácí atmosféru v tak nepřirozeném a cizím prostoru, jako je umělecké muzeum. A přestože umělé světlo působí jako skutečné a světlo v tom smyslu vytváří důvěryhodnou atmosféru úsvitu, prostor zůstává cizí a jistota falešná.

Dílo se na první pohled jeví jako prázdná, bílá místnost, která, když projdete prahem do místnosti, převrací naše očekávání tmy v dlouhých chodbách. To, co se na první pohled zdá být typickou bílou kostkou, se však doslova pohybuje za a mimo modernistický ideál bělosti. Eliasson postavil v galerii další sadu stěn, umístěných 60-100 cm od nosných stěn, čímž se bílá místnost zmenšila. Průhledy a dveřní otvory odvádějí pozornost od prázdné místnosti k jiným uměleckým zážitkům, umístěným v nově vzniklých meziprostorech. Zrcadla instalovaná v podlaze, stropě a po stranách kaleidoskopicky znásobují diváka a jeho pohyby v nekonečných prostorech.

Nekonečno není jednoznačný pojem; čtyři meziprostory mají každý svou vlastní charakteristiku, která ovlivňuje divákovu zkušenost s tím, co se objevuje, částečně jako nekonečné pohledy do architektury, částečně jako nekonečné množství perspektiv na samotného diváka. Eliasson zde zintenzivňuje vztah mezi divákem, prostorem a dílem tím, že prostorové situace závisí na divákově (fyzické) angažovanosti.

Dílo spojuje spiritualitu s kybernetickou technologií působivým a relevantním způsobem. Tom Na H-Iu byl název, který starověcí Keltové dávali místu, kde sídlily lidské duše, než se znovu narodily. Pro Kelty Tom Na H-Iu nabýval podoby vysoké stély, která patřila k nejposvátnějším věcem, a ke které Keltové putovali jako k posvátnému místu. Mariko Mori tuto stélu znovu vytvořila z matného skla. Pomocí počítačové technologie se dílo stává konkrétním místem setkání života a smrti, země a nebe.

Skleněná socha obsahuje počítačem řízený LED světelný zdroj, který mění barvu pokaždé, když zemře hvězda, a když se nebeská tělesa zvaná neutrina, která jsou elementárními částicemi vzniklými spojením Slunce a hvězdy, pohybují ve vesmíru. Prostřednictvím internetu je dílo propojeno se superpočítačem v observatoři Super Kamiokande na Tokijské univerzitě. Tento počítač detekuje neutrina a jejich pohyby se překládají jako měnící se barvy. Když hvězda zemře, ve soše dojde k barevné explozi. Dílo tak neustále interaguje s vesmírem tím nejpoetičtějším způsobem.