Skryté prostory

Na úrovni 0 najdete „galerii v procesu“, která je vyhrazena pro mezinárodní světelné, video a instalační umění.

Být v instalacích amerického uměleckého dua Jonah Freeman (nar. 1975, Santa Fe, USA) a Justin Lowe (nar. 1976, Dayton, USA) je jako vstoupit na filmový plac, kde filmaři odešli a kamery jsou vypnuté. Od roku 2008 se duo věnuje různým historickým a fiktivním příběhům ve svých velkých, labyrintických a architektonických instalacích.

Díla Freemana a Lowe zkoumají dynamiku mezi společností a její kontrakulturou. Díla nás konfrontují jak fyzicky, tak intelektuálně.

Souvislý příběh v instalaci Colony Howl se týká fiktivního města zvaného „San San“. Město je známé z literárního sci-fi příběhu The Year 2000, který napsal futurista Herman Kahn v roce 1967. Kahn si zde představoval, že by se města podél amerického západního pobřeží, od San Diega po San Francisco, spojila a vytvořila jeden obrovský městský komplex. Tuto oblast nazval „San San“.

Instalace Storm Room je přesná replika zchátralé a opuštěné zubařské ordinace v Japonsku. Zvenčí dílo vypadá jako velká dřevěná bedna, ale vstoupíte-li dovnitř, zažijete během deseti minut, po které dílo trvá, zuřivou bouři s deštěm, blesky a hromy. Zpočátku déšť padá tiše, ale bouře se rozjíždí. Udeří blesk a ozve se třesk. Když bouře konečně utichne a déšť pomalu přestane, uslyšíte, jak někdo šramotí v sousední místnosti.

Umělci se prostřednictvím tohoto díla snaží převrátit naše vnímání reality a fikce.

Jedním z významných umělců, kteří od 60. let 20. století pracují s prostorovým, otevřeným výrazem, je americký světelný umělec James Turrell (nar. 1943). Světelné dílo Milkrun III se skládá z umělého světla. Na konci chodby se divák setkává s červeným doutnajícím světelným polem. Červenou barvu narušuje modré a žluté světlo, které se jako štěrbiny zařezávají do plochy a vytvářejí tak trojrozměrnost v opalescentním, difuzním světle. Světelné barevné pole nevytváří spektakulární efekt, spíše zamyšlenou a tlumenou dramatičnost. Setkání s dílem je procesem očisty, při kterém člověk nepřemýšlí v obrazech ani slovech, ale pouze vnímá.

Daggrystimer i naboens hus (Svítání v domě souseda) je videoinstalace, která inscenuje jednu z banálních, ale magických událostí každodenního života: úsvit. Pipilotti Rist vytvořila obývací pokoj (sousedův) s nábytkem, tapetami, regály a oknem s pokojovými rostlinami. 24 hodin denně se zredukuje na 8 minut, kdy je obývací pokoj osvětlen z balkonu. Večer se zapne televize s videozáznamy pořízenými samotnou Pipilotti Rist. Videozáznamy, zvuk a světlo tak vytvářejí různé atmosféry, kde se lidské vědomí balancuje na hranici mezi snovým a bdělým stavem.

Pipilotti Rist kombinuje objekty s pohyblivým obrazem a vytváří poetický, nápaditý a intimní prostor, který vychází z soukromého, domácího světa. Ale je tu zvrat. V sousedově pokoji je něco znepokojivého a neznámého, vzdálenost, která je zdůrazněna tím, že umělkyně vytvořila domácí atmosféru v tak nepřirozeném a cizím prostoru, jako je umělecké muzeum. A přestože umělé světlo působí jako skutečné a světlo do jisté míry vytváří věrohodnou atmosféru úsvitu, prostor zůstává cizí a bezpečí falešné.

Dílo se na první pohled jeví jako prázdná, bílá místnost, která, když projdete prahem do místnosti, převrací naše očekávání tmy v dlouhých chodbách. To, co se na první pohled zdá být typickou „white cube“, se však doslova pohybuje za a nad rámec modernistického ideálu bělosti. Eliasson postavil ve galerii další sadu stěn, umístěných 60–100 cm od nosných stěn, čímž se bílá místnost zmenšuje. Průhledy a dveřní otvory odvádějí pozornost od prázdné místnosti k jiným zážitkům z děl, umístěných v nově vzniklých meziprostorech. Zrcadla instalovaná v podlaze, stropě a po stranách kaleidoskopicky znásobují pozorovatele a jeho pohyby v nekonečných prostorech.

Nekonečnost není jednoznačná; čtyři meziprostory mají každý své specifické rysy, které ovlivňují prožitek diváka toho, co se jeví jednak jako nekonečné pohledy do architektury, jednak jako nekonečné množství perspektiv na samotného diváka. Eliasson zde vztah mezi divákem, prostorem a dílem vyostřuje tím, že prostorové situace závisí na (fyzickém) zapojení diváka.

Dílo vynikajícím a relevantním způsobem spojuje spiritualitu s kybernetickou technologií. Tom Na H-Iu bylo jméno starých Keltů pro místo, kde přebývaly lidské duše, než se znovuzrodily. Pro Kelty měl Tom Na H-Iu podobu vysoké stély, která byla něčím nejsvětějším a ke které Keltové putovali jako k posvátnému místu. Mariko Mori tuto stélu znovu vytvořila z matného skla. Pomocí počítačové technologie se dílo stává konkrétním místem setkání života a smrti, země a nebe.

Skleněná socha obsahuje počítačově řízený LED světelný zdroj, který mění barvu pokaždé, když zemře hvězda a když se v prostoru pohybují nebeská tělesa zvaná neutrina, což jsou elementární částice vytvořené fúzí mezi sluncem a hvězdou. Dílo je prostřednictvím internetu propojeno se superpočítačem v observatoři Super Kamiokande na Tokijské univerzitě. Tento počítač sleduje neutrina a jejich pohyby jsou převedeny na měnící se barvy. Když hvězda zemře, v soše dojde k barevné explozi. Dílo tak nepřetržitě a nejpřirozenějším způsobem interaguje s vesmírem.